Jsem toho názoru, že co se člověk v mládí naučí, v dalších letech života, jako když najde, a proto mne tato zpráva potěšila. Stejně tak, jako před deseti lety mne překvapil neuvěřitelný zájem ze strany studentů o přednášky tehdy nováčka na katedře podnikové ekonomiky - Petra Zámečníka - na téma finanční gramotnosti a rodinných financí.
Nezbytnost výuky finanční gramotnosti s sebou logicky nese otázku, nežijeme náhodou spíše v čase finanční negramotnosti? Obávám se, že odpověď zní spíše ano. Proto nelze nesouhlasit s textem renomovaného odborníka na rodinné finance, docenta Luboše Smrčky, podle kterého „stav zadlužení českých rodin dosahuje výše, s jakou nemá česká společnost doposud žádné zkušenosti.“ V této souvislosti vítám společenskou poptávku po zřizování poraden při finanční tísni a dalších vzdělávacích center. Na druhou stranu se obávám, že realita dnešních dní je taková, že pro většinu legislativních zásahů v této oblasti platí jeden ze stěžejních zákonů geniálního vědce Isaaca Newtona – zákon akce a reakce. Newton byl mimochodem poslanec anglického parlamentu, který se postavil králi. V tomto případě reakce přichází v době, kdy je dluhový džin vypuštěn z láhve. A nemá cenu si namlouvat, že proces návratu džina na dno láhve a následné zašpuntování nebude nikterak snadné.
Předem souhlasím se všemi námitkami ve smyslu, že finanční gramotnost by měla být samozřejmostí. Vždyť žijeme v zemi, ve které kdysi hospodyňka pro pírko přes plot skočila. Takže místo pouček a lekcí stačí používat, tak, jako je tomu ostatně v řadě dalších lidských činností, selský rozum. Již podruhé v tomto textu se ovšem obávám, že i v tomto případě jsou na první pohled jednoduchá řešení velmi složitá. Díky trvalému růstu žijeme v době konzumu zaslíbených. Víra, mnohdy oprávněná, ve vlastní schopnosti, podpořená každodenní mediálně-politickou masáží, nás vede k opomíjení životní praxí tak často ověřeného pravidla o tom, že kdo si počká, ten se dočká. Z našeho jednání se vytrácí sebekázeň, schopnost odolat „konkurenci“ svého okolí v podobě nových aut, domů, dovolených. Potomkům se pak velmi těžko vysvětluje, že to, co je pořízeno na základě leasingu, hypotéky (byť v případě budování domova vzhledem k doposud lákavým úrokům tento dlouhodobý finanční závazek rovnající se ovšem rozumné investici doporučuji) či spotřebitelského úvěru, vlastně nebude nějakých pět, deset, možná i dvacet let naše. Byly vydány studie o tom, že euforie z nabytí nového hmotného či nehmotného statku bývá tak velká, že na jistý čas přebije otázky spojené s možností lapení do dluhové pasti. A bohužel zatím v případě osob neexistuje, na rozdíl od bank, povinnost zátěžových testů, jejichž výsledky by mohly ukázat, do jaké míry, a zdali vůbec, je schopen konkrétní jedinec svým finančním závazkům v budoucnosti dostát.
Filosof Voltaire kdysi pravil: „Jedna věcí, jež se v posledních staletích namáhal lidský duch nalézti je tajemství, jak dlužit více, než máme, a žít si přitom, jako bychom byli bez dluhů“. Jak ukazuje dnešní realita, platí slova francouzského filozofa i po takřka 250 letech. Proto finanční gramotnosti není nikdy dost!