Z pozice osoby liberálního ražení jsem nikdy nezpochybňovala pokud možno co největší individuální svobodu člověka jako základní předpoklad fungování demokracie.
Je ovšem otázkou, jak široce pojmout pojem „pokud možno, co největší,“ neboť svoboda se zároveň rovná vědomí toho, co a proč konáme. Proto považuji za vhodné především z pozice obyvatelky Prahy reagovat na některé příspěvky na sociálních sítích ohledně chystané obměny pražského kamerového systému.
Jejich autoři totiž naznačují cosi o radničním záměru tímto krokem navýšit sledování, chcete-li šmírování lidí. Mohu všechny ubezpečit, že bych nesmírně ráda žila ve světě bez kamer, rovnající se absenci bezohledných řidičů, vandalů, zlodějů a přiznejme si to, potenciálních teroristů. V takovém případě bych se ovšem musela přestěhovat na některých z polárních kruhů, či alespoň na Island, což rozhodně učinit nehodlám. Proto se bez skřípání zubů postupně smiřuji s tím, že jakýsi velký bratr, v tomto konkrétním případě 924 kamerových stanovišť, něco přes 4000 kamer a 72 monitorovacích stanovišť, vstupuje prakticky každodenně do mého života. Stejně tak mám coby realisticky smýšlející optimistka jasno v tom, že vzhledem k aktuálnímu celosvětovému vývoji to hned tak lepší nebude. Mimochodem, nových kamer má přibýt tuším kolem dvaceti, což lze vzhledem k jejich celkovému počtu stěží charakterizovat jako podstatné navýšení „šmírovacího“ potenciálu hlavního města.
Asi nemá cenu zabývat se tím, co je v souvislosti s kamerovými systémy všeobecně známo. Tyto působí preventivně, kromě křižovatek a rizikových míst všeho druhu, také například monitorují dění kolem památek nevyčíslitelné hodnoty, včetně Orloje či sochy svatého Václava. Jako podstatnější se mi jeví vhodnost zamyšlení se nad hodnotou investice blížící se jedné miliardě. Pochopitelně, že vím, kterak v méně turbulentních časech posunout tuto nemalou částku pro mnohé z nás přijatelnějším směrem. Zároveň jsem se ovšem nesetkala s žádným vzorcem, na jehož základě lze vypočítat míru výhodnosti a návratnosti miliardové investice do bezpečí obyvatel Prahy a návštěvníků naší metropole z domova i ciziny. Každopádně hlavní město inkasuje ročně z turistického ruchu částku blížící se 300 miliónům korun, přičemž zájem o Prahu stoupá. K tomu nutno přičíst desítky tisíc pracovních míst s turismem spojených. Nemám v ruce nezpochybnitelné důkazy o tom, že existuje přímá úměra mezi investicemi do bezpečnosti a faktem, že se Praha nepotýká a doufejme, že nikdy potýkat nebude, s děsivými událostmi, které v posledních letech zasáhly Madrid, Londýn, Paříž, Brusel, Nice, Berlín, Istanbul, Ankaru či Petrohrad. Zdravý rozum však napovídá, že kromě specifické, neopakovatelné atmosféry, se na přízni návštěvníků z celého světa podepisuje pověst Prahy, coby bezpečného „přístavu.“
S poslední větou se nejspíše ztotožní také zastánci názoru, že spíše, než do kamerového systému, je vhodnější investovat do většího počtu strážníků v ulicích. S tímto názorem si dovoluji nesouhlasit. Nicméně když už jsme u lidských zdrojů z pozice mírně poučeného laika, se mi, jako smysluplnější jeví investice do specialistů na vyhodnocování kamerových záznamů. Nehodlám se však v tomto případě pouštět na hodně tenký led. Každopádně, při vší ke kultivované kritice zastávám názor, že jedna věc je přijít s nesouhlasným názorem, druhá a podstatně komplikovanější pak tento názor podpořit argumenty.
Někde jsem se dočetla, že po zlém automaticky nenastupuje vždy dobré, může je vystřídat i nové zlo, horší předešlého. Bohužel souhlasím a dovoluji si tvrdit, že v rámci boje s ještě horším zlem je nutno zlo v podobě kamerového systému, byť do jisté míry omezující svobodu každého z nás, vcelku stravitelné.
