Hamburk, město kosmopolitní a tolerantní, ke všem přívětivé, se pomalu dává po dnech teroru ze strany stovek levicových extrémistů dohromady.
Výsledkem běsnění je 200 zraněných policistů a zhruba stejný počet násilníků. Nutno uznat, že pokud šlo demonstrantům o to, aby jejich aktivity překryly další dění summitu G20, jejich záměr jim, bohužel, vyšel téměř dokonale.
K sepsání tohoto blogu s časovým odstupem takřka týdne od událostí v Hamburku, mě přiměl jeden z mnoha textů na toto téma. V něm se uvádí, že bitva o Hamburk v praxi ukázala, jak je Západ zranitelný a nedokáže hájit své zájmy a bezpečnost. Další komentář s nemalou dávkou děsivé ironie konstatoval, že ke zničení naší civilizace není zapotřebí končícího Islámského státu, protože si vystačíme sami s našimi anarchisty, antiglobalisty, levicovými extrémisty a některými zfanatizovanými ekology.
Co s tím? V první řadě je nutno vzít v potaz, že ničitelé v Hamburku nezpůsobili „nenáviděným globalistům“, tedy údajně svým úhlavním nepřátelům, prakticky žádné škody. Tleskám. Popelem totiž nelehly rezidence politiků, ale obchody a auta řadových obyvatel města. Přitom nepochybuji o tom, že mezi nimi byli nejspíše i tací, jejichž vztah k politickému establishmentu není nikterak vřelý. Pouze před dlažební kostkou či zápalnou lahví preferují volební urny. Samotní politici se pak o tom, co „způsobilo“ jejich setkání dozvídali z televize. Přitom se někteří z nich, například prezidenti Ruska, Číny či Turecka, nejspíše v duchu usmívali nad naivitou své hostitelky Angely Merkelové. Německá kancléřka, s největší pravděpodobností směřující k dalšímu volebnímu triumfu totiž podle listu The New York Times chtěla ukázat vůdcům zemí G20, ve kterých jsou demonstrace rutinně potlačovány, že si vyspělá demokracie dokáže poradit s kritikou veřejnosti i s nesouhlasnými názory. Jak se ovšem dle očekávání ukázalo, s „argumenty“ v podobě koktejlů Molotova, se při nejlepší dobré vůli diskutovat nedá.
Dění v Hamburku znovu nastolilo otázku, jak dál s pořádáním akcí významu setkání G20? Jako nejméně riziková se mi jeví varianta nepořádání, což ovšem není z řady důvodů dost dobře možné. Co si tedy vybrat jedno stálé místo, například Moskvu, Peking, případně Istanbul? Vzhledem k tomu, že se antiglobalizační „hrdinové“ projevují pouze v zemích, ve kterých jim za jejich běsnění hrozí jen symbolický postih, zůstali by nejspíše doma, či na hranicích pořadatelského státu. Naopak, účastníky jednání by čekaly, místo barbarů a ničitelů, davy radostně mávajících pracujících s úsměvy na tváři. Místní televize by pak mohly na základě vzpomínkových záběrů z Hamburku demonstrovat evidentní slabosti demokracie v konfrontaci se silou autoritářských režimů schopných uhájit práva a zájmy „svého“ lidu. I toto řešení se ale jeví jako vysoce nepravděpodobné, spíše až nemožné. Už proto, že se v každé ze zemí s více či méně dlouhou tradicí liberální demokracie vyskytují strany toužící po vládě železné pěsti a bezpečí na úkor demokratických svobod. Vysvětlovat, že jednoduchá řešení nejsou nikdy jednoduchá, bývá složité a úmorné, žádoucí výsledek pak není vždy zaručen.
Jako další varianta se jeví pořádání vrcholných akcí světových politiků v místech, kde není co zničit. Antarktida? Arktida? Sahara? Nebo co třeba aspoň Grónsko? A co se zkusit dohodnout s americkým vizionářem Elonem Muskem a vyrazit na Mars, který hodlá miliardář postupně kolonizovat? Na chvíli mě dokonce přepadla představa, že bychom mohli na Mars vyslat ničící šílence. Vzápětí jsem od této představy ale upustila. Něco takového si totiž Marťané, s jejichž pomocí chtěl kdysi vládnout Jiří Paroubek, opravdu nezaslouží.
