Výměnou ředitele statistiků se inflace nesníží

Jak již k podivné zábavě Augusta Strindberga zdůraznili přední znalci Járy Cimrmana: „Nebyl to právě on, kdo experimentálně zjistil, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne? Někdo to totiž vyzkoušet musel.“

Strindberg však zdaleka nebyl poslední průkopník slepých uliček. Proto i my nyní můžeme žasnout nad inovátorstvím tureckého prezidenta Recepa Erdogana, který v boji s inflací zkouší jednu neotřelou myšlenku za druhou.

Normálně by to za blog ani nestálo, ale dramatické (ne)úspěchy nám dávají možnost poučit se, jak tady nemít turecké hospodářství.

Erdoganův projekt hospodářského oživení země je mimo jiné založen na představě, že ekonomika bude nastartována nízkými sazbami a až se dostane do tempa, přinese to samo o sobě zastavení růstu spotřebitelských cen. Trvalo mu poměrně dlouho, než neustálým odvoláváním guvernérů a představitelů centrální banky dospěl k tak všehoschopnému vedení instituce, že při oficiálně přiznané inflaci v řádu skoro čtyř desítek procent ročně byly sníženy klíčové sazby na úroveň 14 procent a nyní při inflaci 50 procent mají být dány ještě níže.

Boj s inflací v rámci tureckého hospodářství je však nutné vést nejen na úrovni banky, ale i na poli statistiky. Když šéf příslušné turecké autority zveřejnil prosincovou inflaci ve výši 36,1 procenta, byl prostě a jednoduše prezidentem odvolán z funkce. Světlé zítřky tureckého lidu nesmí být kaženy zpátečnickým vykazováním čísel! Ani to ale nemohlo zabránit prostému faktu, že měnový systém země je v absolutním rozkladu.

Poslední oficiální data za leden tak hovoří o inflaci skoro padesát procent (navzdory výměně šéfa úřadu se růst spotřebitelských cen překvapivě nezastavil). Neoficiální skupina odborníků (ve které jsou mimo jiné již bývalí guvernéři národní banky a již bývalí šéfové statistického úřadu) pracuje s údajem 115 procent. To je meziročně – takže v lednu 2022 byly ceny dvojnásobné a ještě kousek navíc oproti lednu 2021.

Logicky to má smrtící důsledky na národní měnu.

Všeobecný zmar turecké liry se projevoval naprosto pochopitelně tím, že obyvatelstvo nakupovalo ve velkém měny cizí, aby své úspory ochránilo před znehodnocením. Tomu čelí prezident slibem, že občanům země bude zaručeno, že při výběru vkladu bude inflace eliminována, tedy že klient banky dostane vklad zvýšený právě o inflaci. Rozdíl mezi úročením banky a inflací by měl hradit stát. Co to udělá s vládními financemi nikdo neřeší.

Je to tak absurdní příběh, že bychom nad ním mohli mávnout rukou. Jenže pozor, je zde řada věcí, které stojí za pozornost.

Tak například i v České republice máme po každém výraznějším kroku národní banky na stole výtky, že vedení banky je příliš nezávislé na politických okolnostech, že by mělo brát větší ohledy na potřeby vlády. Což není nic jiného, než volání po podřízení národní banky výkonné moci. Nicméně Turecko je jenom jedním z mnoha dalších příkladů, že všude, kde k takovému kroku přistoupili, se dočkali především obrovské inflace, zchudnutí obyvatel a měnových problémů.

Také se u nás, podobně, jako v turecké vládní propagandě, ozývají hlasy, že inflace je především „z dovozu“, proto není potřeba s ní „bojovat“, protože „odezní“. Jde v důsledku o mimořádně asociální postoj. Řekněme si, co znamená takové „odeznění“ inflace u nás.

Je to v podstatě jednoduché. Po loňském roce má každá desetikoruna v peněžence kupní sílu pouze devíti korun roku 2020. Když bychom ztrátu koupěschopnosti měny nasčítali od roku 2017, tedy za pouhé jedno jediné volební období, tak ta desetikoruna má kupní sílu pouhých zhruba 7,50 koruny z roku 2017. To znamená, že došlo také ke znehodnocení finančních úspor v korunách. Ten vzorec je snadný: Současná reálná kupní síla úspory = (nominální hodnota – inflace) + inkasované úroky.

Někdo by na to řekl: Ale vždyť platy rostou, takže životní úroveň se nesnižuje! Ano, je možné, že i v době silné inflace si díky růstu mezd mohou lidé koupit za svůj příjem pořád to stejné nebo i o něco více. Ale jejich finanční úspory se zmenšují, jejich reálné bohatství mizí.

A důležité je, že „reverzní chod“ nikdo „nezapne“, onu kupní sílu koruně již nikdo nevrátí. (Technicky by to šlo, ale to je na jiný text.) Co měna jednou ztratí, to ji nikdo nikdy nevrátí (až na skutečně naprosto výjimečné výjimky).

Co z toho plyne?

1. Je podstatně rozumnější mít z inflace strach a bojovat proti ní s plnou vážností a urputností, než se uklidňovat se báchorkami, že „odněkud přišla a zase odejde“.
2. Inflace je nebezpečná a dokáže velmi rychle zničit i poměrně prosperující zemi s relativně silnou měnou.
3. Inflace dělá lidi chudými i tehdy, když je doprovázena rychlým růstem příjmů.
4. A konečně: Růst spotřebitelských cen není závislý na politické vůli. Politici mu mohou „zabránit“ třeba cenovou regulací, ale při tom napáchají ještě více škod, než kolik jich zvládne inflace samotná. Většina receptů na inflaci, které nabízejí politici, je nejen neúčinná, ale situaci spíše ještě zhorší.

Jediné, co ve skutečnosti mohou politici efektivně udělat proti inflaci, je držet pokud možno vyrovnané a tedy především úsporné státní finance. Nelze zkrotit inflaci bez šetření a restriktivní měnové i fiskální politiky.