Naše cesta nevede do ráje, ale do očistce

Končící guvernér České národní banky Jiří Rusnok si zaspekuloval a řekl, že nebýt současné vlny zvyšování sazeb, byla by inflace ne 14,2 procenta, ale 25 procent a koruna by oslabila někam ke 30 za euro.

Nelze to vyloučit. Nelze to ani potvrdit.

Uskutečnit výpočty, které by definovaly podíl vysokých sazeb na krocení inflace, je skoro nemožné. Přesněji řečeno – k nějakým racionálně obhajitelným výsledkům bychom dospěli v době, kdy už bude situace naprosto jiná a budou nás trápit odlišné problémy.

Abychom si věc shrnuli v nějaké zjednodušené teoretické rovině. Kvantitativní teorie peněz nám říká, že pokud roste množství peněz v ekonomice rychleji než produkt (objem zboží a služeb), pak nastane růst cenové hladiny, který trvá do té doby, než se poměr peníze x zboží (a čerpané služby) dostane do „původní“ rovnováhy. Ta je sice vyjádřena „vyššími číselnými hodnotami“, ale to na věci nic nemění.

Dá se to říct i jinak: Tištěním peněz se nezvýší (a ani neudrží) životní úroveň obyvatelstva. Ale to už víme dlouho, minimálně stejně dlouho, jak dlouho máme kvantitativní teorii peněz. V praktické rovině to známe z francouzské inflace Johna Lowa (po roce 1720) i z bídných let asignátů let 1790-1797, které dovedly stejnou zemi k neuvěřitelné hyperinflaci. Skvěle faktograficky problém popsal Andrew Dickson White ve své práci Inflace papírových peněz ve Francii. Tuto studii lze najít volně na internetu a vřele ji doporučuji. Kdo by toužil po literárnějším zpracování tématu, může sáhnout po Černém obelisku Ericha Maria Remarqua a uvidí to stejné, jen v kulisách začátku 20. let minulého století v Německu.

V teoretické rovině definovali vztah mezi množstvím peněz a cenami již John Locke (17. století) a David Hume (18. století), po nich prohloubila úvahy o těchto vztazích řada ekonomů od Davida Ricarda až po Miltona Priedmana.

A teď jednoduchá otázka. Co jsme dělali v době kovidu?

Tiskli jsme peníze, proti kterým nevznikal produkt a nebyly vytvořeny služby. O nic jiného nešlo. Já nyní neřeším, zda se na krizi dalo reagovat lépe nebo ne. Říkám fakt. Těch peněz bylo za nedlouhou dobu necelých tří let (včetně letoška) za jeden bilion korun. To je skoro dvacet procent národního produktu země. Díky tomu se podařilo udržet zaměstnanost, udržet existenci a provoz drtivé většiny výrobních podniků a umožnilo to přežít i výrazné většině podniků poskytujících služby. Reálné mzdy neklesly, i když z objektivních důvodů byl pokles produktivity práce značný. Čili se „udržela“ životní úroveň.

Ty uvozovky nejsou náhodné. Naopak je chápejme jako velmi tlusté a výrazné, nepřehlédnutelné.

Protože ono „udržení“ životní úrovně bylo půjčkou na oplátku. Odložením problému. A ten problém bobtná nyní, navíc ještě umocněn energetickou krizí způsobenou z menší části poněkud splašeným a příliš rychlým přechodem na obnovitelné zdroje, z větší pak hlubokou energetickou krizí spojenou s obrovským strategickým energetickým problémem vyvolaným ruským útokem na Ukrajinu.

Ale to jsou již jenom přídavky k původní potíži. Dva roky (2020 a 2021) extrémního žití na dluh by inflaci generovaly v každém případě. Naprosto stejně, jako v oněch situacích, které byly zmíněny výše. Protože tištění peněz v České republice (které navíc v menší míře dál pokračuje, protože setrvačnost je mocná i ve financích) se od tištění asignátů ve Francouzské republice 1790-1797 svým principem vůbec neliší.

Úvahy pana končícího guvernéra o tom, kolik by byla inflace, kdyby nešlápnul na brzdu a nezvýšil základní sazbu národní banky z praktické nuly na 5,75 procenta jsou z tohoto pohledu vlastně irelevantní. Důležité totiž ve skutečnosti nejsou nynější důsledky, ale uvědomění si minulých příčin.

A hlavní příčinu současné inflace nesvádějme na externí energetické a válečné vlivy. Ty již jen dotváření to, co bylo započato dříve. Hlavní příčina tkvěla a tkví v nezřízené a z hlediska produktu nepodložené emisi peněz.

Když známe příčinu, je vidět i na cestu ven. A tato cesta přímo do ráje nevede, protože nemůže. Vede maprosto nutně nejprve do očistce.

V ekonomice neexistuje perpetuum mobile, stejně jako není možné v našem materiálním světě. Je jedno, zda porušuje první a druhý termodynamický zákon nebo kvantitativní teorii peněz. Ale ještě jednou a jasně: Pokud se nevyrábí a neprodávají se služby (což obojí bylo v letech 2020 a 2021 realitou), nelze tuto „nevyrobenou“ životní úroveň zachovat tiskem peněz. Cenou za to, že jsme se o to v oněch letech pokusili, je nynější inflace. Tak to je, tak to v historii bylo a tak to i jednou provždy bude.

Protože to, co se z důvodů působení ekonomických zákonů mělo stát předloni a vloni, to se (třeba rozloženo v čase a trochu jinak) děje nyní.

Má to ještě jednu konsekvenci, na kterou pouze upozorním, neboť její analýza by zabrala hodně místa. Během pandemie docházelo prostřednictvím podpůrných programů k redistribuci užitku z dluhu (prospěch z vytvářeného dluhu byl distribuován jednotlivým občanským a podnikatelským skupinám v různé míře). Inflace povede k redistribuci bohatství. To je její přirozená vlastnost. Už jen kvůli skutečnosti, že odlišně dopadá na příjmy a odlišně na různá aktiva (majetek). O to tady nyní kráčí a tak je nutné číst některé kroky současné vlády.

Tedy si nalijme čistého vína. Inflace bude „ukusovat“ z koláče tak dlouho, dokud se onen bilion korun „nedorovná“ s existujícím produktem. Je mi líto, ale tak to je. Nevyřeší to žádné snížení daně, nevyřeší to žádný podobný krok, ani kouzelník Merlin by s tím nic neudělal. Ten proces přináší mnohá rizika (krachy podniků, růst nezaměstnanosti, pokles reálných mezd a další), ze kterých jsme se „vykoupili“ v oněch letech 2020 a 2021 vytištěním bilionu korun. Nicméně proběhnout nutně musí a žádný politik ani žádný ekonom mu nedokáže zabránit.

Jediné, co se dělat dá, je redistribuovat pokles životní úrovně uvnitř společnosti. Tedy zabránit distribuci další chudoby na již nyní chudé.