Asi před týdnem jsem si se zájmem přečetla rozhovor pražského zastupitele a předsedy strany Zelených Matěje Stropnického, ve kterém představoval volební program své strany.
Přestože fandím dravému mládí, a to nejen z pozice vysokoškolského pedagoga, nad některými body bych si dovolila trochu se pozastavit.
V úvodní části rozhovoru pan kolega (jsem totiž také pražskou zastupitelkou) Stropnický říká: „Abychom měli svobodnou společnost, musí být sociálně jistá. Zadlužený člověk není svobodný, ať už má na sobě hypotéku, exekuci, nebo nevyjde se svým příjmem.“ Určitě lze souhlasit, že člověk nezadlužený se cítí komfortněji, než osoba zadlužená. Na druhou stranu, jak vlastně jde dohromady zadlužení a svoboda? Já myslím, že se dlužník sám a dobrovolně zadlužil… lidé se totiž zadlužují, protože jejich sklon ke spotřebě je podporován prostřednictvím nekonečných reklam a dalších lákadel. Svého času byl do školních osnov zařazen program na zvýšení finanční gramotnosti, tak se snad jeho výsledky časem dostaví. Doufám.
Rozhodně bych ale neházela do jednoho pytle hypotéku na straně jedné, což je mnohdy nezbytná investice do budoucna, a na straně druhé spotřebitelské úvěry, exekuce, nebo snadneschopnost vyjít s vlastním příjmem. Podle údajů CBCB (Czech Banking Credit Bureau) mělo k 31. 3. 2017 v Česku hypotéku a úvěr na bydlení ze stavebního spoření 1 118 000 obyvatel. Já opravdu, nejspíše na rozdíl od MatějeStropnického, nevěřím tomu, že více než 10% mých spoluobčanů žije kvůli tomu v nesvobodné společnosti.
Možná můžeme souhlasit s názorem „zeleného“ předsedy Matěje Stropnického o často hodně omezené finanční svobodě exekucí postiženého jedince. Na druhé straně, soudní exekuce, o jakkoli nepopulární nástroj se jedná, jsou bohužel stále nezbytnou součástí demokracie. V této souvislosti bychom si ovem měli uvědomit, že osvobozením jednoho dlužníka vrháme do nesvobody minimálně jednoho věřitele, protože lidově řečeno „ostrouhá“. A mezi věřiteli nejsou pouze „instituce zlotřilého kapitalismu,“ se kterými je nezbytné (podle některých z nás) zatočit, ale také třeba matkysamoživitelky, či drobní živnostníci.
Co se nesvobody a „nevyjití s vlastním příjmem,“ týče, postrádám jakékoliv bližší vysvětlení. S vlastním příjmem totiž nemusí vyjít při troše snahy ani milionář, top manažer, učitel, kvalifikovaný řemeslník, nebo třeba přidavač na stavbě. Co stojí za „nevyjitím“ s vlastním příjmem? Nemoc? Dovolená? Finančně přepálené Vánoce? Neuvážená investice nebo výpomoc v rodině? Ručení za půjčku vašeho příbuzného? Obávám se, že v mnoha takových případech je více, než lítosti a snahy o „osvobození,“ zapotřebí osvěta. A také vědomí toho, že každý z nás by měl být sám strůjcem svého štěstí, byť i v tomto případě existují výjimky potvrzující pravidlo.
Mnohem více mě ovšem z pozice osoby zodpovědné za pražský rozpočet a spolurozhodující o bytové politice hlavního města Prahy, zaujal nápad pana Stropnického juniora na výkup domů a bytů od seniorů. Údajně to funguje v USA (New York? Utah? Aljaška?) a jeho princip je takový, že: senior se rozhodne výměnou za dvojnásobný důchod, věnovat po smrti dům obci. Ta ho potom nejspíše věnuje, či pronajme sociálně potřebným.
Zní to dobře, ale jak na to? Hypotéza pana Matěje Stropnického vychází z předpokladu existence většího, než malého počtu seniorů „rozhádaných“ se svými nejbližšími - rodinou, které tímto krokem zbaví pozůstalosti. Budiž, možnámůže vidina ztráty nemovitosti přimět mladší část rodiny, aby se důstojně postarala své o seniory. Na druhé straně nevím, jakým způsobem bude obec kontrolovat ekonomické poměry a konání konkrétního seniora? Co, když po smrti vyjde najevo, že pasiva mocně převládají nad aktivy a lepší bude dědictví sevzdát?
Vlastně netuším, proč by se měl v této sféře angažovat stát? Neexistuje už náhodou něco, jako věcné břemeno dožití? V jakém stavu bude veřejný sektor nemovitosti přebírat? Co když to bude účelově pořízená ruina? Kdo bude zodpovědný za správu a údržbu? Z čeho budou hrazeny provozní náklady? Jakým způsobem bude řešeno vyúčtování služeb? A hlavně, kdo se postará o to, aby noví majitelé rekrutující se z řad našich sociálně slabších spoluobčanů měli prostředky na další udržování nemovitostí?
Ve zmiňovaném rozhovoru jsem se navíc ani nedočetla, zdali bude existovat přímá úměra mezi důchodem a cenou nemovitosti, nebo ne… Bude pobírat senior z Prahy, jehož dům může mít i desetinásobně vyšší hodnotu, než je tomu v případě seniora například z Bruntálska, desetinásobek důchodu? Bylo by to logické, ale co sociální citlivost? A bude vytvořen seznam čekatelů na odchod seniorů ze světa? A co, když se bude umírat převážně v těch částech naší země, ve kterých nebude po takto získaných nemovitostech poptávka? Nastane stěhování „národů“?
Dost bylo otazníků, řekla bych. Na řadě jsou odpovědi. Škoda, že jsem se jich nedočkala v onom rozhovoru. Ale to už je nejspíše jiný příběh, třeba ani nebudou potřeba...
