Poslední týden je ve znamení mediálních prohlášení pana premiéra Bohuslava Sobotky. V jednom z nich se nechal před setkáním s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem slyšet, že co se mezd týká, doženeme Francii za 222 let.
Ačkoliv nevím, na základě jaké metodiky pan premiér a jeho ekonomičtí poradci dospěli právě k této cifře, jsem v rozpacích.
K tomu všemu jsem se prostřednictvím nového státního tajemníka pro evropské záležitosti, pana Aleše Chmelaře, dozvěděla z vysílání České televize následující: Pan premiér Sobotka v Salcburku prezidentovi Macronovi doporučí, aby země galského kohouta konala ve věci mezd českých zaměstnanců pracujících pro francouzské firmy... Jinak řečeno, prezident Macron by se měl silou a vahou svého úřadu zasadit o to, aby Češi ve službách francouzských firem působících v Česku, brali stejné platy, jako jejich kolegové ve Francii. Na logický dotaz ze strany moderátora, jak by toho měl prezident docílit v případě soukromých firem, se mu dostalo ze strany pana Chmelaře odpovědi, že na našem trhu je řada francouzských společností se státní účastí. Představuji si, jak prezident Miloš Zemana přesvědčuje na základě doporučení bulharského premiéra Bojko Borisova management polostátního podniku ČEZ, aby platil bulharským zaměstnancům stejně, jako těm českým. Neskrývám, že mi to přijde úsměvné.
Je na místě položit otázku, jak by na případný úspěch Sobotkovy mise reagovaly naše odbory? Jak by ostatní odboráři přišli k tomu, že jejich premiér hájí zájmy pouhých cca 64 000 zaměstnanců pracujících pro francouzské společnosti v Česku? Myslím, že by to nesli nejspíše velmi nelibě. Pan premiér Sobotka by se proto musel rozjet do Berlína, vždyť jenom Škoda Auto má v Česku cca 29 000 zaměstnanců a shání se po nových. Následovaly by Londýn, Soul, Tokio, Vídeň. V případě úspěchu by pak platy pracovníků ve výrobě převýšily mzdy pedagogů, lékařů, vědců pracujících pro české subjekty. Nemálo z těchto lidí by pak nejspíše zahodilo své vysokoškolské diplomy a shánělo práci ve firmách zaslíbených.
Zůstává ovšem otázkou, jak by vedle českých odborářů, na které se v zahraničních firmách nedostalo, zachovaly odbory ve Francii v Německu. Obávám se, že jakési „Odboráři všech zemí, spojte se, aby se kolegové v Česku měli stejně dobře, jako ve Francii …“ určitě nefungovat nebude. Spíše si troufám tvrdit, že když jde o peníze, je odborář odboráři vlkem. Navíc, vzhledem k rozdílné podobě spotřebních košů, by toho český zaměstnanec při stejné mzdě pořídil podstatně více, než zaměstnanec v zemi domicilu jednotlivých firem. Nenastal by pak hromadný exodus zaměstnanců z Paříže či Mnichova do Prahy? Nebo třeba do Kvasin?
Kvasiny zmiňuji zcela záměrně. Škoda Auto tam totiž rozjela ve velkém novou výrobu osobních vozů, přičemž za tímto účelem stáhla z okolí většinu práce schopného a ochotného obyvatelstva. V důsledku toho došlo k narušení lokálního trhu práce. Menší firmy nemohou svými mzdami logicky konkurovat německému gigantu. Jako reálné vyústění se jeví na straně jedné zvýšení cenové hladiny v regionu a postupnému dorovnání mezd i v jiných odvětvích, na straně druhé krach řady menších podnikatelů a živnostníků. A vlastně proč ne! Vždyť jak pravil volební lídr ČSSD, ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek, pokud někdo není schopen podnikat tak, aby mohl platit svým zaměstnancům mzdy, jejichž alespoň minimální výši bude určovat levice s odbory, nemá stejně v podnikatelské sféře, co dělat.
Možná by stálo za to, kdybychom o ukazatelích naší ekonomiky začali přemýšlet v širším kontextu. Přes veškerý povyk je totiž tzv. spotřební koš podstatně objektivnějším ukazatelem životní úrovně obyvatelstva, než je tomu v případě mezd. Ostatně ještě před nedávnem jsme řešili aktuální problém měnových intervencí ČNB, kdy kupní síla nás všech byla z důvodu podpory exportu uměle oslabena. Spotřební koš je o kupní síle a jako potěšující se proto v tomto ohledu jeví údaje, podle kterých se v Česku těšíme z nejvyšší kupní síly za posledních deset let a přitom můžeme očekávat její další růst. Pravda, v konkurenci dvaačtyřiceti zemí jsme na šestadvacátém místě, o dvě příčky za Slovenskem… Věřme ale, že bude ještě lépe. Pomoci si však musíme sami. Představa, že to za nás učiní někdo jiný, třeba prezident Macron, je iluzorní.
