Pár ekonomických mýtů o ukrajinské válce

Něco tak vyhroceného, jako je válka (navíc několik stovek kilometrů od našich hranic) pochopitelně přináší nové mýty. Některé i ekonomické. Protože o peníze jde vždy až na prvním místě, stojí za to na ně reagovat.

Mýtus první: Kvůli sankcím se Rusko finančně zhroutí.

Nezhroutí.

Vnitrostátní peněžní systém se sice propadá zpět v čase, protože odchod technologicky vyspělých firem a blokace jejich služeb znamenají „návrat do minulosti“, ale základní funkce využívané naprostou většinou klientů finančních domů se zcela jistě udrží.

Pokud nedojde k uvolnění embarga a k nějakému návratu Ruska do obvyklejších obchodních vztahů, skutečné potíže se objeví až za dva, tři nebo čtyři roky s tím, jak bude nutné nahrazovat bankovní hardware. Ale to je v tuto chvíli daleko. V režimu tuhých sankcí by to znamenalo jejich obtížné, nepružné a nákladné obcházení.

Potíž je a bude s inflací. Ambicióznímu plánu národní banky stlačit růst spotřebitelských cen na čtyři procenta ročně dala válka smrtelnou ránu. V tuto chvíli je Rusko na úrovni přes 14 procent a další trend je zjevný. Na konci roku lze předpokládat úroveň minimálně 20-25 procent. I to však platí jen a pouze v případě, že věci poběží podle optimistického scénáře. Pokud se cokoliv pokazí (ještě více, než to pokažené je), může být inflace snadno nad 50 procenty. Ostatně dokonce i prorežimní ruská média uveřejňují reportáže, kde běžní občané připouštějí, že na obvyklý nákup potravin a domácí drogérie musejí již nyní chodit s dvojnásobkem peněz než před útokem na Ukrajinu.

Potíž bude schopnost (a ochota) splácet dluh. Existuje naprosto oprávněný předpoklad, že v roce 2023 zřejmě Rusko odmítne hradit svoje dolarové a eurové dluhy. Zmrazených 300 miliard dolarů rezerv deponovaných na Západě (to je zhruba polovina celkového objemu) se národní federální bance s největší pravděpodobností nevrátí. Rusko na splátky prostě nebude mít disponibilní zdroje. Přesněji řečeno bude volit mezi splátkami a nezbytnými platbami. Zvolí aktuální nezbytné platby. Ty budou pro udržení chodu hospodářství podstatnější.

Rusko se ocitne přinejmenším v částečné insolvenci. Což povede k zajímavé bitvě o zmrazená ruská aktiva. Nesporně o ně bude usilovat Ukrajina, nesporně o ně budou usilovat věřitelé Ruské federace.

Je tady argument, že Moskva stále může počítat s příjmy za plyn a ropu. Jenže výhledy v této téměř jediné podstatné exportní oblasti (ještě železná ruda, uhlí a dřevo) nejsou vůbec dobré.

Mýtus druhý: Rubl posiluje.

Část lidí doufá v brzké finanční zhroucení Ruska (viz výše), jiná část ale oslavuje zpevňování rublu jako důkaz o naprosté neúčinnosti sankcí.

I to je ekonomický nesmysl.

Teoreticky kurz skutečně „zpevnil“ a nyní je na tom prakticky stejně, jako před napadením Ukrajiny. Má to jednu chybu. V mezidobí rubl přestal být konvertibilní, to znamená, že ve skutečnosti není směnitelný. Kurz v danou chvíli nemá žádnou vypovídací hodnotu. Obyvatelé si mohou cizí měnu koupit v marginálním množství, podniky mají povinnost odvést příjmy v zahraniční měně z osmdesáti procent národní bance, zahraniční držitelé aktiv (akcií, podílů v obchodních korporacích, rublových dluhopisů) s nimi nemohou obchodovat.

Ve skutečnosti finanční trh přestal existovat. Na jedné straně na něm stojí Rusko v podobě různých institucí a několika podniků s významnými tržbami z exportu, na druhé straně stojí také Rusko, jenom v podobě národní banky. Objemy obchodů jsou samozřejmě úsměvné, nepředstavují ani deset procent objemů před válkou a dále klesají.

Rubl ve skutečnosti neposílil. Rubl odešel z trhu. Kurz zveřejňovaný burzou je v podstatě kurz vyhlášený národní bankou.

Rychlé a téměř overnight uskutečněné vyvedení rublu z prostředí směnitelných měn bylo brilantní operací odborně mimořádně zdatné šéfky národní banky Elviry Nabiullinové. Bez její neuvěřitelně profesionální reakce by se rubl těžko vzpamatovával z úderu mezinárodních sankcí.

Dost možná je pravdivá představa, že z dílny Nabiullinové a jejího týmu pochází i požadavek Ruska na překlopení plateb za ropu a plyn do rublů. Jestliže by to nastalo a zároveň měla národní banka plnou moc na kurzem rublu, znamenalo by to obrovskou taktickou i strategickou výhodu pro Moskvu.

Jenže Evropa nehodlá ustoupit. A Rusko ve skutečnosti nemá žádnou reálnou páku, jak si ústupek vynutit.

Reálně sice ukázala šéfka banky obdivuhodnou manévrovací schopnost a skvělé schopnosti, jenže karty, které má v rukou, sice vypadají pěkně, ale z hlediska použitelnosti ve hře jsou prakticky všechny mizerné.

Mýtus třetí: Sankce povedou během několika měsíců k ekonomickému kolapsu Ruska.

Nepovedou.

Alespoň nikoliv v tom smyslu slova, že nastane nějaký totální rozpad ekonomického systému země.

Z hlediska úrovně spotřeby na obyvatele je Rusko rozvojová země. Z hlediska produktu na obyvatele v podstatě také, ale z různých důvodů je rozpor mezi produktem a spotřebou v Rusku větší, než je obvyklé. Tím hlavním je obrovský příjmový rozdíl mezi malou většinou a mimořádně velkou menšinou. A také obzvláště drahý nevýkonný stát.

Výhodou takového uspořádání je, že kvůli sankcím a propadu ekonomiky se lidem na špičce moc nestane a naprosté většině „dole“ se nemůže dařit o mnoho hůře, než jak se měli před válkou. Zmizí však početně slabá po roky namáhavě budovaná střední třída. Společnost se vrátí k pěkné tradici rozdělení životní úrovně v časech samoděržaví. Extrémně bohatá minorita si pomocí relativně slušně placených silových složek vynutí nadvládu nad reálně velmi chudou většinou.

To však pořád není „ekonomický kolaps“.

Nebude žádné „zhroucení“ v tom smyslu, že by se na týdny zastavila ekonomika, přestalo fungovat zásobování a podobně.

Rusko je dostatečně velké, aby se mohlo v oné elementární rovině nutné k přežití „samozásobit“. Velké ekonomiky ve smyslu lidnaté (9. na světě) a územím (1. na světě) nejsou zdaleka tak závislé na zahraničním obchodu, jako ekonomiky malé. To je přírodně-ekonomická zákonitost. V důsledku Rusko zahraniční obchod příliš nepotřebuje. Pro základní přežití mu stačí vyvážet třeba i jen v omezeném množství suroviny.

Mýtus čtvrtý: Ruské ekonomice sankce pomohou.

Jde o oblíbenou mantru Vladimíra Putina, že díky sankcím bude vlastně lépe.

Nebude.

Rusko toto krizí neposílí. Letos ztratí 10 až 15 procent produktu. Přinejmenším. Příští rok bude záležet na mnoha politických rozhodnutích a na vývoji situace, ale pravděpodobným scénářem se zdá další pokles. Jistě již ne tak razantní, ale přesto citelný. Hovořme třeba o mínusu kolem tří procent.

Rok 2024 by mohl být rokem obratu k mírnému až rozpačitému růstu.

Teoreticky může být vytlačení z mezinárodního obchodu pro ruskou ekonomiku přece jenom odrazem k posílení domácí produkce. Z hlediska čistě ekonomického by tomu tak být mělo. Jenže jak dlouho bude válka trvat a jaké budou její následky pro pokračování sankcí, to záleží na politických rozhodnutích. A jak jsme již mohli vidět, tato rozhodnutí jsou v nynější době přijímána až s překvapivou netečností k ekonomickým dopadům.

Takže ruské podniky sice mohou zaplnit mezeru po dovozech, ale efektivní to příliš nebude. Navíc dramaticky méně konkurenční prostředí povede k tlaku na růst cen.

Představme si navíc, že sankce potrvají dlouho. Když nebudeme počítat na měsíce, ale na roky, pak povede případné vydělení Ruska z mezinárodního obchodu k hlubokému technologickému zaostávání a dalším důsledkům, především k posilování inflačních tlaků. To se dá jenom obtížně nazvat hospodářským posílením.

Modelově je třeba si to představit jako strukturované prostředí, protože jde o strukturovaný problém. Klesající kupní schopnost střední třídy i zbylé většiny spotřebitelů poptávku sníží všude kromě základních potřeb (cynicky dodejme: a alkoholu či kuřiva). V této elementární rovině nebude dlouho trvat, aby domácí produkce nahradila dovozy. Jen to bude za vyšší cenu.

Uspokojení ostatní poptávky je v řadě oblastí naprosto mimo možnosti ruských producentů.

Namátkou třeba v počítačích a obecně vyspělejší elektronice. Bez přístupu k patentům, bez přístupu k technologiím, a dokonce bez přístupu investičnímu vybavení není možné dosáhnout toho, aby se země typu Ruska mohla stát producentem konkurenceschopných výrobků s vysokou přidanou hodnotou.

Číně trvalo celá desetiletí, než se technologicky přiblížila a leckdy vyrovnala vyspělým zemím. Skutečně neexistuje důvod předpokládat, že by ruské technologické zmrtvýchvstání mělo proběhnout za nějak zásadně kratší časový úsek.

Tady se doslova nabízí poznámka: „A co Čína, ten ochotný dodavatel čehokoliv?“ Jistě, to je zajímavé, mnoho opravdu nejlepších součástek zrovna do těch počítačů má nálepku Made in China. Jenže patenty jsou Made in USA či Made in Taiwan. Produkce pro Rusko by byla pro fyzické výrobce hodně riskantní.

A nemá ani smysl mluvit o průmyslových technologiích a nedej bože robotických pracovištích. Nic z toho nejde zkompletovat bez součástek, jejichž přinejmenším licence je pod sankcemi.

Takže ekonomika se určitě nezhroutí, potraviny budou a takové ty běžné věci jako mýdlo nebo saponát nebo vonná svíčka samozřejmě také. Poroste však vnitřní dluh. Měsíc po měsíci se bude prohlubovat zaostávání.

Mýtus pátý: Přichází zlatý rubl a konec dolaru.

Tenhle mýtus mám asi nejraději. Rubl krytý zlatem je Ilja Muromec ekonomiky. Dvacet let se o něm vyprávějí báje, ale je k němu stejně daleko nebo spíše ještě dál než na začátku. Žádný zlatem krytý rubl nebude.

Má to řadu velmi racionálních důvodů.

Prostým selským rozumem například lze říct, že uvažovat o zlatém standardu u měny, která musela vycouvat z trhu a uchýlit se pod ochranu chabě maskovaného úředního kurzu, je prostě absurdní.

Má to více souvislostí.

Obecně je například mimořádně obtížné představit si v rámci světového ekonomického mechanismu měnu založenou na zlatě. Taková měna by samozřejmě byla investičně zajímavá a měla by přirozeně deflační trend. Je však nutné si představit, co ve skutečnosti znamená „založená na zlatě“.

V asi poslední dostupné historické definici to znamená garanci, že pokud bude držitel měny chtít, půjde do národní banky příslušné země a odnese si za svoje papíry takové množství zlata, které odpovídá vyhlášenému krytí. Na první pohled to předpokládá význačné až skutečně obrovské zlaté rezervy. V době brettonwoodského systému „zlatého“ dolaru (1945 – srpen 1971) však směnu dolaru za zlato mohly provádět pouze státy. A jeho krach přišel ve chvíli, kdy výplatu zlata požadovala Británie a Francie. Zlaté okno se uzavřelo. Přesněji s ním Richard Nixon rázně bouchnul.

Představme si, že by výměnu dejme tomu jakéhosi X za zlato mohl požadovat každý držitel měny (ono je v důsledku jedno, zda jde o stát nebo „kohokoli“). Čím by se řídil kurz takové měny? Bude se orientovat primárně výkonem ekonomiky emisní země nebo cenou zlata na burze? Co když totiž zlato na burze výrazně podraží? Jeho cena má historicky vcelku nemalou volatilitu. Čili její poměrně prudký růst (nebo pokles) není nic neobvyklého.

Představme si výrazný růst ceny zlata. Když k němu dojde, začnou investoři požadovat od emisní národní banky zlato výměnou za X v daném poměru. Získané zlato prodají na burze za některou z používaných mezinárodních měn. Výměna „zlatého X“ bude znamenat jeho stahování z oběhu, to požene kurz nahoru, až dohoní zlato. Kurz „zlatého X“ bude kopírovat kurz zlata. Na to se dá říct: Proč ne. Jenže to kopírování by se dělo bez ohledu na výkon a potřeby ekonomiky.

Ještě se to dá s přivřením obou očí představit u obrovské ekonomiky, která by jednoznačně stála v čele ekonomiky globální a určovala její tempo a hlavní parametry (jako to bylo s ekonomikou USA po druhé světové válce do zhruba poloviny let šedesátých). Také by muselo jít o ekonomiku s jednoznačně nejvyšší efektivitou a přidanou hodnotou (i to po nějakou dobu americké hospodářství splňovalo).

Jenže naprosto není možné si to představit u Ruska, které je ve všech ohledech pravým opakem technologicky vyspělé ekonomiky s velkým náskokem před ostatními.

Ve skutečnosti je totiž výkonnost ekonomiky pro stabilitu měny důležitější než „krytí aktivy“. I kdyby Rusko zavedlo nějaké krytí rublu zlatem (a mohlo by klidně přidat i ropu a plyn, což kdysi zkoušela Venezuela), bude mu v udržení takové měny sice pomáhat přebytek obchodní bilance, ale zároveň ji bude ničit tragicky nízká efektivita vlastní ekonomiky.

Mýtus šestý: Vladimír Putin přikázal snížit chudobu.

Toto není mýtus v pravém smyslu slova, protože ruský prezident skutečně v proslovu k národu po začátku útoku na Ukrajinu prohlásil, že přikázal vládě a státním orgánům snížit chudobu v Rusku. Mýtem ovšem je, že to něco skutečného a reálného může znamenat.

Stejně dobře mohl meteorologické službě zakázat studený severní vítr.

Nehledě ani na sankce, to souvisí především se základní potíží ruské ekonomiky. Stát, jehož vývoz je z téměř 80 procent ropa, plyn, těžká chemie a železná ruda, může o snižování chudoby mluvit, jak chce, ale i kdyby na to napřel všechny síly, moc to nebude fungovat.

Nejsou zdroje.

Nesporně je možné přesměrovat zisky ekonomiky od oligarchů a státního aparátu k „lidem“ a zavést široce sociální paternalistický stát. Jenže jeho výhody nebudou kryté efektivitou ekonomiky. Budou závislé na spotřebě surovin a jejich ceně.

To je jako rozběhnout se ze Sněžky se zavázanýma očima.

První problém: Dříve nebo později se vysoké ceny ropy vrátí do nějakého obvyklého pásma nad šedesáti dolary za barel. Dříve nebo později se zemím konfrontovaným nyní s potížemi s ruským plynem podaří diverzifikace dodávek.

Druhý problém: Vysoké výdaje v prostředí nízké efektivity znamenají vysokou inflaci. To je důvod historického heroického boje Ruské federace s inflačními tendencemi. Vysoké příjmy v prostředí neefektivní ekonomiky vedou k problému. Konec konců to známe z historie. Španělsko v době, kdy dováželo koráby zlata a stříbra z jihoamerických kolonií několikrát zbankrotovalo a zažilo prudký hospodářský úpadek.

Vysoké příjmy ze surovin sice umožní sociální programy, ale vždy ještě více zdůrazní všechny chronické problémy ruské ekonomiky. Což je především její zoufale nízká efektivita.

Mýtus sedmý: Kdo má plyn a ropu, ten vládne světu

Každý obchod má minimálně dvě strany. Jeden musí chtít prodat, druhý koupit. A pak je tu třetí důležitá podmínka – musejí mít nějaké místo nebo způsob, jak si zboží předat.

U ropy je to trochu problém, ale nikoliv nekonečný. U plynu je to skutečně oříšek.

Nicméně co se ropy týká, systém ropovodů a především tankerů umožňuje její vcelku efektivní globální přesouvání za poměrně přijatelných nákladů. Pokud by nebyly na stole sankce, je možné ruskou ropu dopravit plus mínus kamkoliv (nicméně jsou zde určitá omezení technologická při zpracování, ale to nechme stranou).

Pro Rusko je ale potíž, že světová produkce (když se „nahodí stroje“ a těžba přestane být tlumená) poměrně výrazně převyšuje poptávku. Když se několik zemí rozhodne, jsou schopny ruský produkt na trhu nahradit.

Takže by se mohlo zdát, že v plynu je na tom Rusko lépe. Jenže to je dvojsečné.

Rusko má reálně jen dvě ekonomicky významná místa, kam může plyn bez řešení dramatických technologických a logistických problémů prodávat. Evropu a Čínu. Nikdo jiný ho nepotřebuje. A i kdyby ho někdo potřeboval, není jakýkoliv ekonomicky racionální způsob, jak ho dostat z Ruska k odběrateli.

Byly by nutné značné investice a čas.

Možnost exportu do Číny je omezená přepravními kapacitami. A i když se (dejme tomu) Rusům podaří během nějaké celkem krátké doby postavit nějaký dostatečně kapacitní plynovod do Číny nebo vymyslet jiný způsob, jak plyn prodat, bude Rusko v obchodně mimořádně slabé pozici.

Pravděpodobně to nebude za ceny současné, ale podstatně nižší. Možná fatálně nižší.

Mýty, kam se podíváš

Války bývají obecně obdobím, kdy se mýtům daří. Všichni samozřejmě doufají, že válka nebude dlouhá. Proto jedni vkládají naději do vize, že se Rusko finančně, ekonomicky a sociálně zhroutí, což ho donutí uzavřít mír. Druzí se naopak upínají k představě, že hospodářská síla Moskvy zdrtí zbytek světa a tomu nezbyde než donutit Ukrajinu uzavřít mír.

Nestane se ani jedno.

Pokud se nenajde řešení na bitevním poli či v diplomacii a bude pokračovat současný stav války a sankcí, pak se z nemalé části izolovaná ruská ekonomika určitě posune k větší samostatnosti, ale za cenu dalšího a dalšího zaostávání. Průvodním znakem bude značný pokles životní úrovně a jistě i nemalé sociální otřesy. Ekonomika ale válku neukončí. Určitě ne v řádu týdnů nebo měsíců. Doufat v to, je hodně hluboký omyl.

Takový mýtus.