Zastaví snížení daní inflaci? Ne. A regulace marží? Ne.

Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Jednoznačně NE. Ani snížení daní a ani regulace marží a ani žádné podobné divoké opatření inflaci nezastaví. Takové kroky mohou na chvíli zbrzdit růst spotřebitelských cen. Mohou odložit problém.

Ale v žádném případě ho nemohou vyřešit. Naopak – ve skutečnosti nerovnováhy prohloubí a s koncem daňové výjimky nebo s koncem regulace marží (ooje dříve či poyději nastane) se potíže nejen vrátí, ale ještě znásobí. Celkové náklady budou v případě netržních opatření vyšší, než v případě méně efektních, ale zato efektivnějších postupů.

Jednu věc je třeba říct hned na začátku. To není nic proti snižování daní. Snižování daní je fajn a celkově podporuje ekonomickou aktivitu nesporně dramaticky více než vymýšlení dalších a dalších dotačních titulů. Jenže také nelze používat výši daně jako regulatorní mechanismus. Nemohou se snížit daně s tím, že za tři měsíce se zase zvýší. Pokud má dojit k jejich poklesu, tak nechť je to strategický dlouhodobý krok.

Shrnuto: Proti růstu spotřebitelských cen, který povětšinou prostě zaměňujeme s inflací (ale úplně to stejné to není), daňové rošády nepomohou a regulace marží nebo zisku také ne. Potíž je v tom, že světy jmenovaných opatření a svět inflace se v podstatě míjejí.

Důkaz poskytne pohled na to, jaké jsou vlastně důvody růstu cen či inflace.

Základní možnost je, že v dané ekonomice je příliš mnoho peněz na málo produktu. Peníze představují poptávku, produkt je nabídka. Poptávka je velká, nabídka menší. Ceny pak rostou až k rovnováze, kdy část poptávky z trhu zmizí, protože cena pro ni přestane být akceptovatelná. Cynické ve smyslu „někteří na to prostě nemají“? Ano, do jisté míry. Ale ten odchod poptávky může být dán i úsporami nebo přechodem na jiné řešení a podobně.

To se přesně stalo v kovidové době. Výroba stála nebo byla zpomalena (produkt nevznikal, nabídka klesala), ale příjmy zaměstnanců a možná částečně i náklady podnikatelů byly refundovány státními podpůrnými mechanismy. Výsledkem bylo, že proti neexistujícímu produktu byly vypláceny existující peníze. Ty navíc v určitou dobu nebylo příliš za co utrácet (odpadly dovolené, cestování, zážitky, služby), takže se hromadily u lidí. Odložená spotřeba se vrhla na trh ve chvíli, kdy omezení padla nebo byla snížena. Příliv peněz vedl k růstu cen.

Kvůli tomu jsme viděli výraznou inflaci v červenci 2021, kdy se utrhla na 3,4 % a pak 4,1 % v srpnu a do konce roku vylétla na 6,6 %. Jenže to již byla v listopadu a prosinci „přidušena“ vládním opatřením (šlo ještě o vládu minulou), kdy na energie byla zavedena přechodně nulová sazba daně z přidané hodnoty. V říjnu totiž ohlásili odchod z trhu první dodavatelé energií. Jejich sázka na pokles cen energií zklamala, stal se pravý opak (přebytek kovidových peněz je totiž globální jev, ceny rostou všude). Začala energetická krize. A samozřejmě jakmile s novým rokem suspendace daní skončila, ihned se inflace urvala z řetězu a vylétla na lednových 9,9 % a na 11,1 % v únoru.

Ostatně lepší důkaz daňového efektu „bumerang“ snad ani není možné dodat.

Samozřejmě nyní se ještě k problému přidala válka na Ukrajině a urychlení odchodu od ruských surovin. To je nový inflační impulz a teprve uvidíme, jak bude silný a hluboký. Každopádně vysoké ceny klíčových surovin jsou aktuální fakt a jde o dramatický inflační stimul. Nicméně vyniká stejným mechanismem. Globálně poptávka živená "kovidovými penězi" převládla nad nabídkou.

K tomu přibývá řada takových menších příběhů. Například oslabování koruny je fajn pro exportéry, ale znamená to další dovoz inflace skrz ceny importů (tedy i těch surovin). Potřebovali bychom naopak silnou korunu, která by dovozy zlevnila a působila protiinflačně.

Potíž také je, že problémy začínají právě u energetických surovin, protože ty mají jednu velmi nepříjemnou vlastnost – s energiemi se potkává produkce naprosto všeho, naprosto veškerého zboží a služeb a navíc jsou energiemi ovlivněny náklady na logistiku. Takže žádné jiné komodity nezasáhnou cenový systém tak plošně a důsledně jako energie. Jenže ceny energií rostou díky poptávce.Všichni se snaží zvyšovat produkci, protože lidé chtějí utrácet "kovidové peníze". větší produkce potřebuje více energie. Je to prostě pořád dokola to stejné.

Vraťme se ale k daním a regulacím a k tomu, proč nefungují jako lék na inflaci.

Již jsme říkali, že inflace vzniká přebytkem peněz (poptávky) nad zbožím (nabídkou). Co se tedy vlastně stane, když cenu zboží snížíme daňovou úlevou? Poptávka zůstane stejná, neklesne, nemá k tomu důvod. Vždyť nabídky nepřibude, nebude ji více – vysoké ceny a inflace se tedy zakonzervují až do doby, kdy najde poptávka a nabídka cenovou rovnováhu. A co hůře: Jakmile se daň vrátí na původní úroveň, plně se promítne do ceny.

U regulace marží jde o stejný příběh. Mimochodem je trochu hororové sledovat, jak lidé operující s touto skutečně nebezpečnou ekonomickou záležitostí, nejsou schopni rozeznat marži a zisk a považují to za jedno a to stejné. (Další důkaz, že alespoň základy ekonomie by se měly učit už na základní škole!)

Inflaci lze ve skutečnosti snížit pouze dvěma způsoby. První je restrukturalizaci poptávky, druhý pak růstem nabídky. V reálném světě jde prakticky vždy o kombinaci obou těchto čistě tržních řešení. Restrukturalizace poptávky znamená, že část zájemců „na to nemá“ a hledají alternativy a jiná řešení, část se rozhodne obejít se bez dosavadního množství produktu a sníží poptávku díky úsporám (které se vyplatí tím více, čím je dražší to, co šetřím), část cenu neřeší a tito zákazníci nakupují dále. Nicméně díky první a druhé skupině se sníží poptávka a tím tlak na cenu, která v závislosti na poměru jednotlivých vlivů může stagnovat nebo i výhledově a v optimální verzi klesat. Souběžně se děje i druhý tržní příběh. Vysoká cena produktu nabízí producentovi zajímavou míru zisku. To přiláká investice a nové producenty. Na trhu se objeví nová nabídka. Díky tomu se obnoví konkurence v oblasti cen a to tlačí ceny dolů.

jenže snížená daň nebo omezení marže zkreslí cenové signály trhu. Každý investor bere zkreslený trh jako riziko. Čím více rizik, tím nižší ochota investovat. Takže se zpomalí růst nabídky. Snaha pomoci spotřebitelům snížením daně a regulací marží tak nakonec zaviní, že spotřebitelé platí vysoké ceny déle, než je nutné.

Asi všichni rozumíme tomu, že se v době prudkého růstu cen objevují návrhy, jak s tím růstem zatočit. Jsme zvyklí, že se snaživě hlásí o slovo lidé, kteří se tváří, že to umí a že to není problém. Náš svět je složitý, což části lidí nebrání nabízet místo těžších a obtížnějších znovu a znovu jednoduchá a snadná řešení. Která tedy mají tu chybu, že nadělají více škody než užitku.

Tak přesně takovým řešením je to opěvované snížení daní a regulování marží jako lék na inflaci. Jestli chceme s vysokými cenami žít ne další měsíce, ale rovnou dlouhé roky, tak pojďme do toho.