Biliony vyhozené oknem nebo pouhý učený omyl?

Politolog a ne zcela úspěšný politik Petr Robejšek sepsal článek, ve kterém v principu tvrdí, že výdaje do obnovitelných zdrojů za posledních deset let spolkly (celosvětově) 3,8 bilionu dolarů s nulovým výsledkem.

Přesněji: S výsledkem poklesu podílu fosilních paliv na výrobě energie z 82 procent na 81 procent. Ale hlavně je podle autora to celé komplot světových boháčů s účelem obrat drtivou většinu lidstva o zbytky jejich peněz, movitých i nemovitých majetků, a nakonec i svobody.

Konstrukci o vládě ještěrů alias reptiliánů či nástupu NWO nechám stranou. O zjevných nesmyslech nemá smysl vést racionální diskusi.

Alespoň zastavit se je ale třeba nad několika místy textu, kdy se autor pustil do ekonomických dějin a trochu do teorie. A nešetří silnými slovy. Mimo jiné tvrdí, že „pár tisíc nejbohatších lidí světa chce vlastnit všechno, a proto se chystá vyvlastnit zbytek“. K tomu dodává, že „politicky a bezpečnostně inscenované zdražování energií má přerůst do ničivého inflačního procesu jako ve 30. letech minulého století.“

Tak popořadě.

Těžko říct, jak si pan Robejšek představuje fungování ekonomických vazeb a kooperací, ale v případě, že by skutečně naprosto veškeré bohatství mělo těch pár lidí, nebude to celé fungovat. Naštěstí (a na rozdíl od pana politologa) těch několik tisíc nejbohatších rozumí ekonomice. Takže je jim jasné, že aby mohli bohatnout (a živit se krví z mozolů dělníků, jak se zpívá v jedné bojové písni), musí kola turbín běžet (pokud možno) na co největší obrátky. Aby to bylo možné, musí strašně moc lidí nakupovat strašně moc produktů a služeb. Aby mohlo těch osm miliard lidí nakupovat, musejí něco mít. A tak dále. Celá ta konstrukce o zlotřilých kapitalistech, kteří dřou kůži z miliard chudáků, protože chtějí mít naprosto veškerý majetek, je komunistická pohádka z věrchušky kolem strýčka Stalina.

Nu, vtipné je to i s onou inflací 30. let. Žádná nebyla. Pokud autor má na mysli německou hyperinflaci, tak to se seknul o deset let. Skončila totiž 15. listopadu 1923 měnovou reformou a zavedením rentové marky. Třicáté roky byly naopak eldorádem jiného měnového problému, kterému se říká deflace. Lidově to je pravý opak, tedy pokles spotřebitelských cen. Například ve Spojených státech činila mezi lety 1929 až 1934 deflace asi třicet procent a vedla k opravdu mimořádné devastaci průmyslového i zemědělského potenciálu země. V Československu cenová hladina mezi roky 1930 až 1933 poklesla o zhruba dvacet procent.

A teď se podívejme na těch 3,8 bilionu dolarů údajných desetiletých nákladů obnovitelných zdrojů. Autor (na rozdíl od 82 a 81 procent, které dle článku pocházejí ze Statistical Review of World Energy vydávané společností BP alias British Petroleum) neuvádí, kde to číslo našel, ale dejme tomu, že ho vezmeme za bernou minci.

Čili analyzujme. Za prvé jsou to celosvětové náklady (jak je napsáno v článku). A na stejném místě je řečeno, že jde o výdaje za deset let. To znamená 380 miliard dolarů ročně. Jistě velká suma. Největšími investory do obnovitelných zdrojů jsou USA, EU a Čína. To asi nikdo nemůže zpochybnit, ostatně jsou na to data.

Jak si tedy stojí tyto výdaje (380 miliard dolarů za rok) tváří v tvář HDP Spojených států (letos asi 25 bilionů dolarů), Evropské unie (cca 20 bilionů dolarů) a Číny (zhruba to stejné)?

Ten poměr je 380 miliard dolarů ku 65 000 miliard dolarů. Přepočteno to znamená 1 ku 171. Což není, řekněme si upřímně, nijak mnoho. (A to by bylo možné postavit 380 miliard k celosvětovému HDP, čili by onen poměr vyšel ještě marginálněji, ale to již není podstatné.)

Samozřejmě suma 3,8 bilionu dolarů může v politologovi a asi i v mnoha jeho čtenářích vyvolat představu něčeho extrémně neuvěřitelně obrovského. Když ale použijeme trochu ekonomických znalostí, zařadíme si to celé do kontextu a rozložíme do deseti let, tak ve skutečnosti to zase tak mnoho není.

A pro ilustraci. Posledních deset let se roční světové výdaje na zbrojení (přiznané, skutečné jsou vyšší) pohybují od zhruba 1,5 do 2,1 bilionu dolarů. Roční. Takže krát deset.

Nu, pojďme dál.

Byla bych poslední, kdo by tvrdil, že všechny peníze vynaložené či obětované v rámci snižování emisí a bránění globálnímu oteplování jsou skutečně utraceny efektivně. Nesporně nejsou. Tlak na elektromobilitu a na řadu regulatorních opatření ke snižování emisí je přehnaný a nesporně přináší dopady ekonomicky v podstatě nepřijatelné. A ano, stejně tak platí, že pokud se snižují emise v Evropě, ale přitom nejsou zavedena opatření bránící dovozu součástek a výrobků ze zemí, které nemají tak přísné normy, jako má Evropská unie (či USA a jiné vyspělé země), je to samozřejmě absurdní a hospodářsky hloupé. Přenos výroby z EU do ekologicky levných států globálně neprospěje ničemu (ve smyslu emisí) a opravdu poškozuje řadu evropských producentů.

To všechno je pravda. Nicméně v reálném světě je takto jednoduchých a nezpochybnitelných případů dosti omezené množství. A myslet si, že drtivá většina výrob, které se za posledních třeba 30 let přemístily v rámci globalizace z Evropy a USA do širého světa, skončila v Asii či Africe proto, že tam může komín kouřit, jak se mu zachce, a odpadní kyselinu je možno vylévat do řeky, je hodně polovičaté a hlavně zoufale neznalé faktů. Naprostá většina produkce byla přemístěna kvůli vysokým nákladům na mzdy a na jiné regulace – například takový důchodový systém, sociální pojištění a zdravotní zabezpečení. Prostě ty produkce byly s příliš malou přidanou hodnotou na to, aby je bylo možné uskutečňovat v tak bohatých zemích. Ochranářská opatření tomu přidala, to jistě. Dokonce tomu i dost přidala. Ale hlavní problém je v příliš vysoké životní úrovni.

Pan Robejšek ve svém textu také staví tezi, že za růst cen energií v posledních necelých dvou letech může jen a pouze ochrana klimatu. Zase: Byla bych poslední, kdo by popíral podíl energetických politik (zvláště třeba německé) na nynějších problémech. Kdyby zde však byl dostatek místa, jmenovala bych řadu dalších, které se skutečně hodně přičinily. Přičemž přinejmenším geopolitika a protijaderně naladěné veřejné mínění by byly srovnatelně vlivné.

Je také potřeba se podívat, co z těch výdajů a investic do obnovitelných zdrojů svět má. Protože měření „poklesem podílu fosilních paliv“, je ve skutečnosti jen jedna strana mince. Jistě, podstatná, viditelná a snad to v Statistical Review of World Energy dali dohromady správně, ale je to jen jeden aspekt věci.

„Užitečnost“ je totiž obecně kategorie, která se překvapivě dost špatně počítá, protože není jednorozměrná. Nicméně jsou metody, jak se podívat i na vývojové aspekty věci a nějak si jejich vliv připodobnit.

Jednou z nich je počet registrací patentů a vynálezů. Je racionální předpokládat, že kvůli nesporným nákladům na celý proces mají zaregistrované patenty nebo vynálezy pro jejich autory reálnou hodnotu. Je tedy možné vyvodit, že registrována jsou taková řešení, která oproti předchozím verzím představují zlepšení či „pokrok“ a dá se na nich vydělat. Čili patentováno je to, co ovlivní příští vývoj. Tak se na tento ukazatel podívejme.

Během let 2012 až 2021 (tedy za posledních deset let, za která jsou k dispozici data) bylo podle údajů International Energy Agency (IEA) celosvětově přihlášeno v oblasti energetiky a elektromobility 257 693 relevantních patentů. Z toho asi 85 procent se týkalo „čisté“ energie a „čistých pohonů“ či obnovitelných zdrojů., V Číně to bylo 43 603 patentů při podílu čisté energie a obnovitelných zdrojů bezmála devadesát procent. Zato ve Spojených státech přihlásili výzkumníci sice 53 437 patentů a vynálezů, jenže zde klasická energetika dosáhla skoro třicetiprocentního podílu na celku. Jinými slovy bylo za posledních deset let v odvětví čisté energie a elektromobility přihlášeno podstatně více patentů v Číně než v USA.

Pokud Petr Robejšek předpokládá, že zločinní kapitalisté vyhazují z okna biliony dolarů kvůli podpoře zelených energií, aby pak díky nekonečnému zdražení energií mohli ožebračit zbylých osm miliard lidí, jak do toho modelu zapadá v principu komunistická Čína na čele výzkumu a vývoje čisté energie?

Nezapadá do toho nijak. Je to snaha narvat velkou krychli do malé kulaté díry.

Ona ani zapadnout nemůže, protože celá ta konstrukce o velkém tažení za vyšší ceny energií kvůli zotročení lidstva je absurdní snůškou chyb, pavědeckých tvrzení a faktografických omylů. Přesto se bojím, že se najde hodně lidí, kteří tomu budou věřit a kteří nezaváhají a budou na tyto orgie nesmyslů přísahat.

Ostatně, jako jeden bývalý úspěšný sportovec, který sdílel na svých sítích článek našeho pohádkového politologa. Viz obrázek. Samozřejmě od olympionika nelze požadovat ekonomické vzdělání. Já také nepoznám kajak od kanoe. Ukazuje to ale, jak snadno lze někoho nachytat na cucání z palce.

P.S. Za stejných deset let bylo v České republice zaregistrováno v energetice 258 patentů, z toho 193 v oblasti čistých energií, 21 v odvětví fosilních paliv a energií. Pro srovnání je to zhruba stejně, jako v Maďarsku. Ale Izrael či Belgie vykazují čísla čtyřnásobná, Švýcarsko dokonce šestinásobek a Švédsko desetinásobek českých patentů a vynálezů (v odvětví). Nu ano. Blouznění o spolčení a podobné absurdity nás odvádějí od skutečného problému: Proč jsou naše věda a průmysl v této oblasti tak málo výkonné jako Maďarsko?